PŘÍRODA JAKO LÉK

Seděla jsem opět před počítačem a snažila se pracovat. Nešlo to! Jednu větu jsem četla 5x, než jsem jí skutečně dokázala věnovat pozornost. Uvědomila jsem si, jak moc jsem zpomalená, jak moc to dře!!! Premenstruační fáze. Jasné!  V této fázi zpomaluji vždy, ale dnes jsem úplně zastavila. Byla jsem na sebe fakt naštvaná! Výjimečně tento den mohu vyzvednou děti až v 15:00. Taková vzácnost! A já místo toho, abych drahocenný čas využila, budu celou dobu sedět za počítačem, nic kloudného nevytvořím, budu mít výčitky, pocit, že jsem neschopná a celý den bude k ničemu…

Takže jasná otázka: Co bych potřebovala k tomu, aby mi teď bylo dobře? Co mám udělat, aby se mi dobře a snadno pracovalo? Dostala jsem okamžitou odpověď: MUSÍŠ PRYČ Z DOMU! No dobře. To by šlo. A kam? DO LESA!

Během pár minut jsem vyběhla z domu s batůžkem na zádech. Mým cílem byl les, který mám hned za domem. V něm je pěkné místo s lavičkou. Tam se mi bude dobře pracovat!

Dorazila jsem na místo a zjistila jsem, že lavička nikde! Kam zmizela? Tak ani les mě nezachrání… Sedla jsem si na pařez. Bylo mi rozhodně líp než u počítače, ale přesto všechno chtěla jsem den strávit užitečně.

Tak opět otázka: Co by mi teď pomohlo? (Ženy z mých seminářů už moc dobře vědí, že? 🙂 )

Otočila jsem se a uviděla jsem krásnou cestičku. Byla zarostlá, na první pohled jí dlouho nikdo neprocházel. Ale mě tak moc lákala! Vstala jsem a začala se prodírat houštím. Netrvalo dlouho a ocitla jsem se na krásném prostorném místě, kde uprostřed byl posed.

TAK TO JE ONO! MOJE MÍSTO! Bylo mi jasné, že TOTO MÍSTO mě volalo. Posed uprostřed lesa, kde nikdo není, protože se tam ani nikdo nemá jak dostat. To je přesně to, co jsem teď potřebovala: samotu, ticho, les, zpět ptáků a na posedu nadhled. 🙂

Sedím a koukám na tu krásu.

[embedyt] https://www.youtube.com/watch?v=-slsBW9fA4U[/embedyt]

A teď můžu tvořit. Jsem na tom místě, kde jsem měla být.

Jsem tak vděčná svým nohám, že alespoň ony mou intuici poslechly a nedaly na argumenty mého mozku, že tahle cesta není pro mě. Opět mě to utvrdilo v tom, jaká síla uvnitř každého z nás je. Moudrost, která nás vždy dovede tam, kam potřebujeme. Jen kdyby to naslouchání nebylo tak těžké ….

Mám pro Vás VÝZVU: POJĎME DNES VNÍMAT, KAM NÁS NOHY TÁHNOU A DOVOLME SI DANOU CESTOU JÍT.

Můžou Vás vést kamkoliv: do uličky, kde jste nikdy nebyla, do kostela, který jste nikdy nenavštívila, na cestu, kterou jste nikdy nešla … Jděte, i když k tomu nemáte žádný racionální důvod. Pokud Vás to tam volá, je dost pravděpodobné, že potkáte někoho, koho jste měla potkat, uvidíte něco, co jste měla vidět, uslyšíte něco, co jste měla slyšet… A nebo třeba narazíte na vyyyyyyyyyyynikající zmrzlinu! 🙂

Život je úžasná hra. Ale je fajn ZNÁT PRAVIDLA a následně DOVOLIT SI JI HRÁT KAŽDÝ DEN.

Tento článek napsala Hana Přikrylová, Zakladatelka projektu ditevitano.cz.