Pomůžeme Vám přirozeně otěhotnět

Malá holka stála v noci uprostřed pusté zahrady … KDO TO BYL?

Měla jsem naprosto děsivý, živý sen. Byla noc a já jsem měla za úkol zkontrolovat jeden starý dům. Jeho majitel byl v nemocnici a požádal mě, abych se u něj zastavila a podívala se, zda je vše v pořádku. Procházela jsem jednotlivými místnostmi. Vše bylo, jak má být. Nic se od poslední návštěvy nezměnilo. Dům jsem zamykala směrem do velké zahrady a plánovala odejít. Ohlédla jsem se a několik metrů od sebe vidím v té tmě, uprostřed zarostlé zahrady, stát malou holčičku. Měla dlouhé tmavé vlasy padající do obličeje, byla zanedbaná a špinavá. Mrtvolným pohledem hleděla na mě. Stála naprosto nehybně.

Lekla jsem se. V hlavě mi okamžitě proběhla myšlenka, co tady ta malá holčička uprostřed noci sama dělá? Snažila jsem se co nejrychleji zamknout a běžet k ní. Jakmile jsem se však chtěla k ní rozběhnout, zhroutila se na zem. Spadla tváří do trávy, jako by byla z kamene. Vyděsila jsem se. Chtěla jsem se k ní opět rozběhnout, jakmile jsem se však pohnula směrem k ní, postavila se na všechny čtyři, vycenila ostré zuby a jako šelma se ke mně nenávistně velkou rychlostí rozběhla. V té hrůze jsem se nestihla ani pohnout a ta malá rozzuřená holka skočila na mě. V ten okamžik jsem se probudila.

A už neusnula.

To nebyl obyčejný sen. Bylo mi okamžitě jasné, že mi chce někdo něco sdělit. Varovat!

Kdo byla ta malé zanedbaná rozzuřená holka? Koho představuje? Nemoc? Nebezpečí?

Ne!!! BYLA JSEM TO JÁ.

S tímto uvědoměním přišel také velký smutek a slzy. BYLA JSEM TO JÁ. Vím to.

Proč se však sama na sebe tak moc zlobím? Co sama sobě dělám tak špatného, že dostávám tak silné varování? Vždyť žiju pořád stejně, za poslední měsíce se nic zásadního nezměnilo, den za dnem plyne, neřeším žádné zásadní starosti… Proč zrovna teď přichází toto velké upozornění na přicházející nebezpečí?

Nevěděla jsem. Napadlo mě však položit si otázku, která mně již dříve pomohla:

„Co by na to řekla LÁSKA?“

A dostala jsem okamžitou odpověď.

Holčička ze snu se začala měnit. Vlasy se jí učesaly a zapletly do copánku, zmizely ošuntělé staré šaty a objevili se šatičky nové, krásně červené. Holčička se uvolnila, začala se mírně pohybovat a usmívat. Nastal den.

Dostala jsem odpověď. Jasnou, srozumitelnou. Dny sice v mém životě plynuly, nic se neměnilo, ale v běhu všech denních povinností jsem úplně zapomněla na SEBE. Až tak moc, že jsem potřebovala prožít tento hrůzný sen. VZBUDILA JSEM SE. A nejen ze snu. Pochopila jsem, že cílem bylo VZBUDIT MĚ, pořádně se mnou zatřást.

Jak jsem mohla dopustit, že takto vypadám? Jak jsem mohla dopustit, že se o sebe vůbec nestarám? Jak jsem mohla dopustit, že jsem tak smutná, bez pohybu, zkamenělá? Bez života?

Něco kouzelného ve mně žije, něco, co mě má rádo, co mě podporuje, co chce, abych žila, co chce, abych si užívala plnými doušky svůj omezený čas na této barevné zemi.

Díky TOBĚ, že se o mě s láskou staráš.

Díky, že jsi se mnou a celý život budeš.

Díky, že děláš vše proto, abych byla šťastná.

Díky za to, že mě miluješ takovou, jaká jsem.

Díky, že mě probouzíš!

Díky, Hani.

Hana Přikrylová

Tento článek napsala Hana Přikrylová, Zakladatelka projektu ditevitano.cz.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *